Směnka je obchodovatelný cenný papír, sepsaný ve stanovené formě, z něhož vyplývá dlužnický závazek. Jinak řečeno jde o písemný doklad finančního závazku. Odběrateli zboží (který se stává na směnce emitentem) tak vyplývá povinnosti uhradit osobě na směnce (remitent) určitý finanční obnos v určitém datu splatnosti. Běžně se směnky využívají mezi podnikateli a bankovními institucemi. Avšak není žádnou výjimkou, že po ni sáhnou také běžní občané – nepodnikatelé.

V případě vystavení směnky dlužníkem, který se na směnce zavazuje zaplatit určitou finanční hodnotu v určitou dobu splatnosti, se jedná o tzv. směnku vlastní neboli solasměnku. Majitelem směnky se stane věřitel neboli remitent. Hlavním směnečným dlužníkem je její výstavce neboli dlužník. V případě vystavení směnky věřitelem jde o směnku cizí (tratu). V ní definuje věřitel povinnost třetí osobě, aby za něj zaplatila jeho věřiteli. Hlavním směnečným dlužníkem je tedy dlužník uvedený na směnce (akceptant), vedlejším směnečným dlužníkem je výstavce směnky. Funkce směnky je jednak zajišťovací a jednak platební. Zajišťovací funkce směnky se využívá především mezi podnikateli a to v případech, kdy dlužník nesplní v době splatnosti svou povinnost (např. kupní smlouvu) vůči svému věřiteli. Jak už bylo řečeno, směnky se často převádí třetím osobám, které se tak stanou novými vlastníky směnky a závazek dlužníka se na ně převádí.

Obchodování se směnkami upravuje směnečný a šekový zákon č. 191/1950 Sb., ve znění zákona č. 29/2000 Sb.. Směnka musí být sepsána v předepsané formě a musí obsahovat určité náležitosti, aby byla platná. Především musí být v písemné formě. Konkrétní podobu zákon nestanovuje, její text tak lze napsat v podstatě na cokoliv – na ubrousek, pivní tácek nebo textilii. Podle ustálených a všeobecných zvyklostí se však pro směnky využívají směnečné formuláře o rozměrech 29 x 10 cm, na kterých už jsou předtištěna políčka na povinné údaje. Tento formulář lze vyplnit ručně nebo na psacím stroji. Většinou se dbá na to, aby byl vyplněn perem, a to především podpisy zúčastněných osob.

Směnka musí dále obsahovat tyto náležitosti:

• doslovné označení, že jde o směnku v jazyce, ve kterém je směnka sepsána
• bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou finanční částku
• jméno (jde-li o fyzickou osobu, tak i adresu) toho, kdo má platit
• údaj o splatnosti
• údaj místa, kde má být směnka zaplacena
• jméno toho, komu má být zaplacena
• datum a místo vystavení směnky
• podpis výstavce směnky

Finanční částka směnky musí být vypsána jak číslicí, tak i slovy, aby se zabránilo podvodnému přepisování částky. Zajímavostí je, že majitel směnky není povinen platbu před splatností přijmout. Zároveň však nemůže požadovat zaplacení směnky před datem splatnosti. Právě podle data splatnosti lze směnky dále rozdělit na: fixní-denní (splatnost je dána přesným datem), datosměnku (splatnost je dána určitou lhůtou, např. se splatností za 6 týdnů od data vystavení), vistasměnku (splatnost „na viděnou“, tzn. kdykoliv při předložení směnky dlužníkovi), lhůtní vistasměnku (doba splatnosti je určena na určitý den po viděné, např. se splatností 1 týdne po viděné).

Hlavní výhodou obchodování se směnkami je jednoduché vymáhání dluhu. Žalobce totiž nemusí u soudu prokazovat vznik závazku, na základě kterého byla směnka sepsána, stačí mu pouze předložit originál směnky a legitimace kvůli ověření, že je jejím oprávněným majitelem.